Od dětství jezdím na koni, a ani nevím proč mě to pořád baví (a to mi za chvíli bude 60 let). Po zemědělské škole jsem začal pracovat jako ošetřovatel koní a jezdec z povolání, nejprve v rozmnožovacím chovu v Nošovicích, pak v hřebčíně Albertovec, oba podniky patřily pod plemenářský podnik Tlumačov. Jako dítě jsem měl to štěstí, že jsem mohl závodit na oddílových koních v různých jezdeckých disciplínách. Nebyly to jen tak nějaké jezdecké kluby, jezdili a trénovali tam reprezentanti bývalého Československa, jeden kůň měl jet dokonce na olympiádu v Moskvě 1980. V talmudu je psáno: Hodně jsem se naučil od svých učitelů, více od svých kolegů, ale nejvíce od svých žáků. Člověk se učí celý život. Pochopil jsem, že jízda na koni je spíš umění než sport. Je potřeba vzájemný respekt inteligentních tvorů, jezdce a koně. Potom mohou mít všichni radost. Přelom v pohledu na jezdectví u mě nastal po přečtení knihy Philippe Karla – Omyly moderní drezury. 

Rozpoznal jsem jednoduchou jezdeckou pravdu, a začal podle ní a jasných, logických jezdeckých principů jezdit. V té době se začaly pořádat v České republice kurzy Školy lehkosti Philippe Karla. Jsem za to moc vděčný, dokonce jsme s mojí ženou pořídili našeho prvního vlastního koně, abychom na něm vyzkoušeli jasné a srozumitelné pomůcky, Školu lehkosti. Klisna Tisa, lipicánka, pochopila, že je v dobrých rukách, a to hlavně díky účasti na kurzech Školy lehkosti, které v Česku vede řadu let zkušená Master teacher Melanie Buhlman. Když se naskytla příležitost přihlásit se na instruktorský kurz Školy lehkosti, neváhal jsem a snažím se ze všech sil stát se instruktorem a naučit se předávat kolegům jezdcům tyto cenné informace.