Koně jsou mou vášní již od velice raného dětství. Po dlouholetém přemlouvání rodičů jsem v roce 2009 nastoupila do jezdeckého klubu a začala jezdit na koni. Když mi bylo 13 let, můj děda mi koupil prvního koně, se kterým jsem si složila jezdeckou licenci a začala závodit. Od té doby jsem vystřídala více trenérů, ale u většiny z nich mi chyběl přátelský přístup ke koni, jeho respektování jako partnera a logické výcvikové postupy. Přibližně v roce 2019 jsem poprvé četla knihu Omyly moderní drezury od Philippe Karla, která se zdála, že nabízí vše, co mi ve výcviku dosavadních trenérů chybělo. Rozvázala jsem tedy spolupráci s posledním trenérem a vydala se na náročnou cestu jezdce samouka. Zahodila jsem pomocné otěže i ostruhy, povolila nánosník a postupně začala pozorovat, jak se mění a prohlubuje vztah mezi mnou a mými koňmi. Období samouka pro mě bylo velice náročné, chyběl mi patron, který by mi naznačil, zda pracuji správně, tohoto patrona jsem poznala v roce 2021, kdy jsem poprvé potkala Báru Vokatou. Díky Báře jsme se s Dráčkem začali zlepšovat a já nalezla dílky, které mi chyběly do složení skládačky.
Instruktorský kurz absolvuji s Dráčkem (Dragonheart). Dráček je valach českého teplokrevníka nar. 2013, kterého vlastním od jeho tří let. Je velice chytrý a učenlivý, díky své stavbě těla má však tendence pohybovat se více na předku. Nevhodná udidla a stažené nánosníky, které jsem zpočátku na doporučení trenérů využívala, pouze podporovali tendenci pohybovat se na předku a silně se opírat do ruky, což někdy ústilo až k přehazování jazyka nad udidlo. Tyto problémy vymizely s odstraněním nánosníku a změnou udidla za „obyčejné“ stihlo. Díky Škole lehkosti se Dráčkova rovnováha stále zlepšuje. Společně jsme se také účastnili závodů všestrannosti na základní úrovni, kde Dráček ukazoval svůj vynikající skokový potenciál.