Jsem matka pěti dětí, lékařka a koně jsou součástí mého vytí od nejútlejšího mládí. Jako vnučka akademika Emila Kotrby jsem vyrůstala obrazy koní a historkami z hřebčínů a jízdáren. Přesto však moje cesta k vlastnímu koni nebyla nijak jednoduchá. Začínala jsem v 9 letech v jezdeckém oddílu v Praze 6, TJ Zahradnictví. Zde jsem měla možnost potkat mnoho zvučných jmen a osobností jezdeckého sportu. Hloupost mládí však tehdy nedovolila tyto životní lekce hlouběji využít. Po revoluci se areál TJ Zahradnictví vracel v restitucích a klub se doslova roztříštil na několik malých subjektů. Já jsem dále pokračovala v nově vzniklém klubu v Tuchoměřicích pod trenérským vedením manželů Fischerových. Když se ve zralém věku ohlédnu, nikdy nepřestanu být vděčná, jak se nám altruisticky mnoho let věnovali a prakticky se pro mě stali rodinou. Zde jsem též vyjela na několik prvních drezurních závodů st. Z a L. V té době jsem ještě obdivovala u ostatních jezdců kulaté krky podvolených koní. A dodnes si pamatuji větu trenéra: „Kouzlo není v tom, že držíš, ale jestli umíš včas a dobře povolit.“
Studium na lékařské fakultě pak moje aktivní pravidelné docházení ke koním přerušilo, ale ve 4. ročníku se mi jednou při sledování dokumentu o koních spustily slzy jak hrachy a já si slíbila, že první, co udělám, až dostuduji, bude koupit si vlastního koně. Jak řekla, tak udělala. Už tři měsíce po promoci jsem byla hrdou majitelkou vyřazeného 5 letého valacha ČT jménem Perry. Velký hnědák, velký dobrák a možná až moc velký pohodář. Takový ten typ koně, kteří trpí a trpí a poctivě vydrží snad úplně všechno. Když jste ho zavedli do, podotýkám, otevřené kruhové ohrady, tak se tam vydržel několik hodin sám „lonžovat“.
Povolání mě zavedlo na Vysočinu. Dále jsem s tímto valachem pokračovala již prakticky jen jako samouk. Jako správné zvídavé děvče s láskou k odbornému čtení jsem pořídila spoustu knih, videokazet, vyvazovacích zařízení, popohánědel, apod. Po 4 letech pokusů, a hlavně omylů jsem s ním sice byla schopná odjet drezuru L i parkur L, ale za cenu regulérního mučení. Úplně jsem ho zničila.
Jednoho večera o noční službě v nemocnici jsem se rozhodla, že ho prostě prodám. Otevřela jsem stránky Equichannelu a ještě než jsem stihla rozkliknout inzerci, vyskočil na mě článek od MVDr. Dominiky Švehlové, reportáž z kurzů Philippe Karla u Vídně a o principech Školy lehkosti. Ačkoliv se tu noční nic moc nedělo, já nespala ani minutu. Celou noc jsem pročítala další a další články. Nad ránem jsem napsala email paní doktorce Švehlové, zda je nějaká možnost se tohoto kurzu též zúčastnit Dodnes si pamatuji ten intenzivní pocit radosti i nedočkavosti. Jako kdyby člověk odhalil klíč ke 13. komnatě, všechno najednou začalo dostávat smysl. Když jsem téhož odpoledne na svého líného valacha poprvé zkusila „leg lesson“ a on bez šporen a neustálého bití bičem naprosto nenásilně ožil, bylo rozhodnuto. Toto je moje cesta, kterou chci jít.
Škola lehkosi pro mě symbolizuje fair cestu, repektuje koňskou přirozenost, její principy jsou nesmírně jednoduché, nicméně pro mnoho lidí příliš „komplikované“. Dovolím si to přirovnat k Einsteinově rovnici E – m.c2, jednoduchá rovnice, naprosto geniální, avšak složitá cesta. Od května 2008 jsem se pravidelně účastnila jako divák lektorských kurzů u Vídně přímo pod vedením Philippe Karla. A asi o dva roky později se mi naskytla příležitost se tohoto čtyřdenního kurzu účastnit jako náhradník s mou tehdy 3 letou klisnou Lambaderou.
Nabita vědomostmi z několikrát přečtené knihy Omyly moderní drezury, po shlédnutí mnoha videí i domácím tréninku, přijela jsem s představou, jak mu ukážeme, co umíme. Jak možná tušíte, shořela jsem po prvních minutách… Klisna sice hlavu snižovala, ale nenatahovala se dopředu. Celé 4 dny, a pak ještě celý rok, jsme pracovaly jen na tom, aby klisna snižovala korektně, s efektem na hřbet. To celé zmiňuji hlavně proto, že kouzlo Školy lehkosti tkví v preciznosti, v maličkostech, které sebetalentovanější člověk sám neodhalí. Stejně jako se nikdo nestane primabalerínou jen ze zkoušení póz doma před zrcadlem, i když má profi baletní špičky i dresíky.
Na těchto kurzech ve Vídni jsem se seznámila s Bárou Vokatou. Od samého začátku jsme snily o tom, přivézt EdL do Čech. Navštívily jsme i několik kurzů v Německu, jak s Philippe Karlem, tak i jinými instruktory školy. Báře se podařilo na celý rok vycestovat do Francie a jezdit a pracovat pod vedením Philippe Karla. Nedlouho poté k nám začala jezdit a dávat lekce, zkontaktovala Melanie Bulmahn a konečně se podařilo otevřít jezdecké kurzy pořádané v Kolesách. Na kurzech panuje nádherná atmosféra, jsme jedna velká rodina a Mel je prostě úžasná. Donese slunce a klid i do těch nejtmavších bouří. Kdykoli slézám ze sedla své klisny Lambadery, říkám si, že tak úžasného zvířete je pro mě škoda a že bych přála každému jezdci zažít ten pocit, který mi v sedle právě umožnila zažít Ecole de Légèreté. Pro účast v instruktorském kurzu jsem si z důvodu zdravotní indispozice a věku mojí klisny Lambadery zvolila její dceru klisnu Laru.