Ke koním jsem se po velkém přemlouvání rodičů dostala v jedenácti letech. V té době nebyly nikde spousty poníků a menších koníků a stejně tak neměl koně každý druhý za domem jako dnes. Dostat se tehdy k ježdění, natož k jezdeckému vzdělání bylo kolem mého bydliště obtížné, obzvlášť bez podpory doma. Ale touha byla velká, a tak jsem se postupně dostala až k parkurovým závodům.

V průběhu let jsem pak prošla různými stájemi a nasbírala nějaké zkušenosti hlavně povahy „jak to nedělat“. Měla jsem bývalého dostiháka Vulkána a jakožto ještě studující jsem byla závislá na vůli a příjmech rodičů. Ustájení bylo maximum, co mi chtěli platit. Čas ubíhal, Vulkáno pomalu stárnul, nikam jsme se neposouvali a já postupně začala ježdění vzdávat. Jsem člověk, který má potřebu se neustále učit něčemu novému a courání po loukách mě nebavilo.

V lednu 2007 jsem odletěla na semestrální stáž na Nový Zéland. Tam jsem jednoho večera otevřela stránky Equichannelu a objevila články o instruktorském kurzu Ecole de Légèreté pod vedením Philippe Karla, který zrovna začal v Rakousku. Psalo se tam, že každý řádně motivovaný jezdec může poctivou prací dosáhnout dobré výsledky, když dostane informace, jak to udělat. Taky tam stálo, že mnoho jezdců zbytečně své snahy vzdává jen proto, že ty informace nedostane a pouze slyší, že to dělá špatně. Měla jsem pocit, že se píše o mně. Rozhodla jsem se, že tohle chci zkusit. Brala jsem to jako poslední šanci – teď nebo už nikdy – buďto mi tohle dá to, co jsem léta hledala, nebo s ježděním definitivně končím.
Po návratu ze Zélandu jsem začala do Rakouska jako divák jezdit a velmi mě to oslovilo. V rámci vzdělávání jsem hledala způsob, jak se to učit i prakticky jinak než jako samouk a cesta mě zavedla až do Francie na roční stáž přímo u Philippe Karla a jeho ženy. Pak následovalo mnoho kurzů zejména v Německu jako divák, vstup do instruktorského kurzu v červenci 2015, rozjetí veřejných kurzů pod vedením Melanie Bulmahn v ČR na podzim 2017 a instruktorského kurzu v ČR v roce 2023.
Většina mé doby u koní je spíš taková plavba proti proudu, protože podpora rodiny asi není to, co mám v osudu psáno. Ale vzdělávání se a práci s koňmi nedokážu ve svém srdci opustit. Je to část mé životní cesty – někdy trnitá a těžká, ale krásná. Práce s koňmi podle mě není pro lidi, kteří chtějí vše snadno a hned. Pro ty ostatní je tu Škola lehkosti. Nabízí komplexní přístup a naprostou variabilitu použitelnosti pro nejrůznější typy koní, což jsem jinde nenašla.